"Každý umělec by měl najít svůj svět" - ROZHOVOR S LEKTOREM ATELIÉRU LUKÁŠEM HAŠKEM

Přinášíme rozhovor s naším lektorem Lukášem, který vyučuje kurzy Kresba a malba, Výtvarná školička a Kurz pro seniory. Dozvíte se o něm spoustu zajímavých věcí! Rozhovor je doplněný o ukázky z Lukášovy tvorby.

 

Lukáši, čím jsi chtěl být jako dítě?

 

Vždycky jsem chtěl být truhlářem po dědečkovi. Práce se dřevem mě vždycky přitahovala. V dědově dílně jsem vydržel celé hodiny, vždycky to tam krásně vonělo čerstvě ohoblovaným dřevem. Neměl jsem nikdy žádné jiné sny. Chtěl jsem buď malovat, nebo pracovat se dřevem. Líbí se mi i taková ta tradiční hierarchie ve starém řemesle - mistr, který předává zkušenosti získané za svůj život, a učeň, který chce jednou svého mistra předstihnout.

 

 

Jaká byla tvoje cesta k tomu, že ses stal malířem?

 

Malování mě bavilo odmala, neměl jsem nikdy problém se sám zabavit a u malování jsem dokázal vydržet třeba celé dopoledne. Svůj zájem jsem prohluboval na základní umělecké škole a dále na střední uměleckoprůmyslové škole (obor: malba). Po maturitě jsem studoval na Ústavu umění a designu ZČU v Plzni (obory: kniha, grafický design). Souběžně jsem ještě absolvoval učitelství výtvarné výchovy na pedagogické fakultě.

 

Výtvarná tvorba je výborný nástroj seberealizace. Člověk si formuje osobnost, výtvarný cit a estetické cítění. Může se vyjádřit skrze barevnou skvrnu, shluky linií různé síly, lehce, lyricky, nebo energicky, s patřičnou razancí. Především je pro mě důležité, že moje tvorba mapuje můj život a slouží mi v podstatě jako deníkový záznam, který se mění a vyvíjí a po vyčerpání určitého tématu nabírá nový směr, tvorba je stále v pohybu. Schovávám si i jednoduché kresby a rád v nich zpětně listuji, vybavuji si místa, kde kresba vznikla, a tím oživuji vzpomínky.

 

Souběžně si uvědomuji, že výtvarná tvorba může sloužit i v určitých životních nesnázích jako jakási hůl, o kterou se dá opřít, což se mi již několikrát potvrdilo.

 

Myslíš, že každý se může stát malířem? Jaké jsou podle tebe nutné osobnostní předpoklady k tomu, aby se člověk stal výtvarným umělcem?

 

Myslím, že výtvarné nadání může každý v sobě objevit, rozvíjet a využít jako nástroj sebevyjádření. Pokud se člověk naučí pravidla zobrazování, osvojí si malířskou technologii a bude cvičit oko, dokáže do určité míry zvládnout kreslit a malovat na slušné úrovni. Podle mého názoru ale jen tohle nestačí. Malířská výpověď by měla mít osobitou tvář a duši, která bude vyzařovat svůj svět, což je podstatné. Každý umělec by měl tedy najít svůj svět, který bude toužit zobrazovat, který ho bude určitým způsobem charakterizovat a naplňovat. Bude se ho pak snažit zkoumat hlouběji a bude hledat nové možnosti rozvinutí tohoto tématu.

Proto může dojít třeba i k samotářskému zauzlení, poutnictví nebo podivínství atp.

 

 

Kde hledáš a nacházíš inspiraci pro své obrazy?

V době mých klukovských let měl na mě velký vliv dědeček – muzikant, truhlář a skromný člověk. Brával mě často do lesa. Tehdy jsem hltal jednu foglarovku za druhou. Sešity kreslených Rychlých šípů jsem znal skoro nazpaměť. Dodnes si pamatuji některé pasáže poměrně přesně. Bylo to období, které mě dozajista velmi nenápadně formovalo a ukazovalo jednu z možných životních cest. Dlouho jsem hledal svůj styl a téma pro své obrazy a často si říkal, že je to marné. Nerad proti něčemu bojuji, politika mě nezajímá a nejsem odvážný pro kontroverzní tvorbu. Pak jsem si ale uvědomil, že je zbytečné přiřazovat věcem nějaké hlubší významy, povyšovat něco na něco. Proč se raději nezabývat tím, co mám nejraději, k čemu mám vztah? Našel jsem to, co mě naplňuje, a to je chůze a toulky krajinou. Zde můžu bez ostychu rozvinout svoji individualitu a tvorbu, za kterou si budu stát. Tvorbu, která bude vycházet z krajinomalby a bude pracovat s barvou a tvarem. K tomu v mém případě patří určitá dávka romantiky čerpající částečně z trampingu.

 

 

Líbí se mi česká krajina pro svůj rozmanitý charakter. Nemám problém se změnou ročních období. Naopak dokážu ocenit a vnímat změny v krajině, osvětlění a především barevnosti v průběhu celého roku. Najdu si  vždycky to své. Vyrážím proto do přírody, abych pořídil skici, já tomu říkám záznamy z krajiny, třeba i jen pomocí fotoaparátu. Už mám doma malý archiv. Opravdu to vnímám jako deníkové záznamy z cest z průběhu života. Snažím se mít oči otevřené. Námětem pro ilustraci nebo obraz se může stát pohled z vyvýšeného místa, les, divoká údolí českých říček a potoků, starý mlýn, hradní zřícenina, rázovitá stodola nebo jen obyčejný stoh slámy stojící osamoceně v polích. Mám rád například hluboké manětínské lesy nebo údolí Střely a Mže.

 

 

Většina lidí vnímá malíře jako bohémy. Jsi bohém?

 

Já jsem spíš člověk klidný, nerozhodný, samotářský a ostýchavý. Bohémem jsem hlavně na termíny. Vždy potřebuji „šibeniční“ termín, který mě nutí k dokončení.

 

Co tě nejvíc baví na práci v Ateliéru?

 

Práce ve Výtvarném ateliéru je velmi obohacující díky velké rozmanitosti lidí, kteří se přicházejí učit kreslit. Rozdílné zkušenosti, představy o malování i výtvarný výraz mně otevírají obzory nejen v oblasti pedagogiky. Obohacující je diskuze o vzniklých dílech, skrze tvorbu se člověk často otevře druhým a podělí se o životní zkušenosti a názory.

 

Jak často maluješ? 

 

V současné době jsem spíše v období sbírání kresebného a fotografického materiálu a rád bych udělal nový krok ve výrazu své tvorby a vrátil se k popisnějšímu pojetí.

Většinou mám rozmalováno více prací současně a dle nálady se k nim vracím a dokončuji je. Nemám přesně vyhrazený čas. Někdy maluji se studenty v Ateliéru, ve volném čase většinou na chatě nad řekou Mží.

 

 

Jaké výtvarné techniky máš nejraději a jaké barvy nejvíc používáš?

 

Při objevování míst a prolézání krajinou využívám většinou fotografického a kresebného záznamu. Nemyslím si, že je nutné, aby krajinář pracoval výhradně v plenéru. Pro malované ilustrace a obrazy využívám většinou akrylových nebo akvarelových barev. Charakter těchto médií mi v současné době vyhovuje. Pokud to vyžaduje charakter díla, zpracovávám jej v prostředí počítače.

 

 

Kdo jsou tví nejoblíbenější malíři? Která výstava tě v poslední době nejvíc zasáhla?

 

To se samozřejmě mění, dnes již dokážu ocenit i moderní přístupy k tvorbě. Líbí se mi tvorba Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Egona Schieleho, H. T. Lautreca, Josefa Váchala, koloristické obrazy Martina Salcmana, Václava Maliny či ilustrace Bohumila Konečného, Gustava Kruma nebo Marko Čermáka

V poslední době mě zaujaly výstavy Jiřího Patery a Karla Valtera. Líbila se mi práce s barvou a především členění plochy obrazů vycházejících z krajinomalby.

 

 

Jaké máš jiné zájmy kromě výtvarného umění?

 

Kromě výtvarného umění a pěších toulek krajinou rád vyrazím na kolo nebo s kanoí na řeku. Možná proto mám slabost pro mapy. Líbí se mi i jejich design a funkce - je to zmenšený reálný svět, dokážu se do nich dlouho dívat a putovat očima po zelených plochách a modrých nitkách potůčků. Souběžně s těmito aktivitami se občas pokusím o nějaký autorský text a hru na kytaru.

 

 

 

Autorské texty

 

Dvě postavy v zelených košilích se nořily do vysoké trávy a zase na krátký čas objevovaly.

Připadali si jako v džungli. Stezka nebyla vyšlapaná, bylo patrné, že před nimi nikdo

dlouho nešel. Husté ztepilé smrky propouštěly jen málo slunečních paprsků, které nesměle

poskakovaly v kamenitém řečišti. Řeka byla báječná, vždyť měla ráz horské říčky.

Byli tu jen oni – dědeček se svým vnukem. Užívali si volnosti, i když chůze neznámou

krajinou a lehká nejistota v nich udržovala zdravou opatrnost...

 

 

Na horní řece

Tohle místo již od začátku dýchalo zvláštní atmosférou. Zarostlé torzo typické tovární architektury vklíněné v divokém údolí řeky Mže si nese cejch kdysi zašlé slávy. Na levém břehu se prudce zvedá skalnatá stráň porostlá zakrslou doubravou s výskytem vzácných bylinných druhů. V prostoru za mostem stojí velký, svérázný obytný dům s útulnou hospůdkou a klasickou noclehárnou. Příznivé počasí a posezení nad plátkem sekačky mění tento kout v ráj. Poklidná, venkovská atmosféra nedovoluje, aby ruka rychlého běhu života dosáhla až sem. Jakoby se čas zastavil. Voda v řečišti příjemně šumí a člověk velmi rád zapomene na běžné, každodenní starosti. Když se ale schová slunce za nejvyšší smrky stojící na úbočí hlubokého kaňonu a přijde večer, začne se hospůdka U Kyselý držky plnit divnými lidmi s hudebními nástroji… To se pak unavené tělo rádo schoulí na starou vojenskou palandu s drátěnkou a proleženou matrací.

 

 

Děkujeme Lukášovi za inspirující rozhovor!